6. neděle v mezidobí

Slyšeli jste ten příběh o škaredé ropuše? Když Bůh stvořil ropuchu, ta byla celá šťastná a spokojená. Tak spokojená, že chtěla hned Bohu poděkovat. Skočila tedy přímo do dlaní jeho rukou a zvolala: ´Děkuji, můj Bože! Jak krásně tančím!´ A Bůh na ni pohleděl s radostí a láskou…

Řekneme si: absurdita? Trapas? Prostoduchost? Možná pro nás, ale ne pro Boha. Kolikrát  Bůh člověka v Bibli ujišťuje o své lásce, kterou si není třeba nějak předem zasloužit. O lásce, která je tu od počátku. Mluví o tom, že má spočítány všechny vlasy na naší hlavě, že přišel, aby hledal ztracené, obvázal zraněné a vězněné propustil na svobodu… A ve výše uvedeném biblickém textu zaznívá opět ujištění o tom, že jsme jeho milovaní.

Když nás Bůh volá, můžeme si připadat nevhodně, třeba jako nějaká škaredá ropucha, a nejraději bychom se před ním někam schovali. To je ale past a lež toho Zlého. Náš život, i s jeho pády a pokusy vstát a jít k Bohu jsou pro něj „tancem“. Neštítí se našeho zevnějšku a bahna; i přes ně vidí naše srdce. Touží, aby bylo čisté, hledící k Otci v důvěře, že je chtěné, milované a v jeho očích krásné.

Boží dlaně jsou stále připravené na náš skok a jeho oči na nás s pochopením hledí. Nepočítejme tedy své vady na kráse:) a děkujme svému Bohu, že nás stvořil a za jeho dlaně stále otevřené pro každého, kdo chce skočit.